Románský palác pánů z Kunštátu a Poděbrad

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Románský palác pánů z Kunštátu a Poděbrad v Řetězové ulici
Žáru letních dnů v historickém jádru Prahy unikneme obtížně, ale návštěva chladných místností románského paláce nedaleko Staroměstského náměstí poskytne úlevu přehřátému tělu i duši. Jedna z nejmonumentálnějších a nejlépe dochovaných obytných profánních staveb románské Prahy stojí ve dvoře na konci Řetězové ulice.

Dům byl až do rekonstrukce v roce 2007 sídlem archeologického odboru pražského Národního památkového ústavu, tedy pupeční šňůrou spjat s poznáním historické Prahy. Dnes je tuctovým luxusním bydlením, restaurací a kulisou pro výstavní účely.
„Dům nese jméno po nejvyšším zemském písaři Bočkovi staršímu z Kunštátu a Poděbrad, jemuž patřil mezi lety 1406 až 1417. Přestavba z let 1441 až 1453 je spojována s pozdějším králem Jiřím z Poděbrad.“

Nenápadná fasáda skrývá ve své hmotě románský dvoupodlažní palác, z něhož se pochopitelně nejlépe dochovalo spodní podlaží, které bylo původně zahloubeno pouze 1 metr pod terén. Dnes, po navýšení mohutnými vrstvami historického nadloží, je v podstatě sklepem. Kompletně se nám zachovala trojprostorová obdélná palácová dispozice, do jejíž prostřední síně se vstupovalo zahloubenou šíjí ze dvora od západu. Síň o rozměrech 5,4 x 10,1 metru byla původně plochostropá, avšak ještě v mladší románské stavební etapě byla zaklenuta křížovou klenbou na dva subtilnější středové pilíře o kruhovém průřezu. Ze síně se na obě dvě strany vstupovalo portály do dvou bočních místností o velikosti 5,5 x 6,5 metru. Ty byly rovněž zaklenuty křížovou klenbou na mohutnější čtyřboké pilíře. Původně mírně zahloubené přízemí bylo osvětleno několika okenními otvory a boční místnosti obytného charakteru byly v rozích vybaveny otopnými zařízeními v podobě rohových dymníků sloužících k odvodu kouře. Obě obytné místnosti bylo možno uzavřít dřevěnými závorami, které se zapouštěly do kapes v síle zdiva portálů. Dnes dochovaná dlažba z valounů a dlaždic je mladšího data a oproti původní podlaze byla prohloubena. To dokládá rozhraní lomového nepravidelného, původně základového, zdiva, které místy vystupuje až několik desítek centimetrů nad dnešní úroveň podlahy. Původní úroveň podlahy naopak dokládá pravidelné zdivo z opukových kvádříků, které bylo původně zdivem nad úrovní terénu.
Horní podlaží (dnešní přízemí) dispozičně kopírovalo patro spodní. Jednotlivé místnosti byly přístupny z dřevěné pavlače, situované podél západní strany paláce. Tomu nasvědčují vstupy, které se původně nacházely vysoko nad úrovní terénu. Rovněž horní podlaží bylo zaklenuto křížovými klenbami, které se však dodnes nedochovaly. Ze stávající situace je zřejmé, že boční místnosti byly zaklenuty na středové sloupy, prostřední sál centrální sloupy postrádal, ale obě pole kleneb byla oddělena klenebním pasem. Tato původně rozsáhlá místnost je dnes rozdělena mladší příčkou, která odděluje průjezd od místnosti s barem. Boční prostory byly opět uzavíratelné na závoru a patrně vytápěné, což dokládá další otopné zařízení v jihozápadním rohu jižní místnosti. Místy se při patě zdiva dochovaly i původní románské omítky.
Zcela ojedinělý doklad románské architektury nalezneme na severní straně podkroví, kde se dodnes dochovala štítová zeď s otvory po dřevěném lešení. Tupý úhel střechy naznačuje možné jihoevropské vlivy, které nemusely počítat s množstvím napadaného sněhu v našich zeměpisných šířkách.
Honosný a bohatě vybavený rozsáhlý (26,5 x 7 metrů) patrový románský palác v Řetězové ulici představuje vrchol světské románské architektury v českých zemích. Shodně velký palác známe z pražského prostředí pouze z archeologického výzkumu na náměstí Republiky. Půdorys, rozměry i stavební podoba s několika vytápěnými místnostmi svědčí pro skutečnost, že byl součástí rozsáhlejšího ohrazeného dvorce významného movitého obchodníka ze závěru 12. či přelomu 12. a 13. století.
Vznik pražských románských domů, ve většině výrazně skromnějších, především v průběhu druhé poloviny 12. a počátku 13. století bezpochyby souvisí se stabilizací nejstarší městské zástavby na území Starého Města pražského. Jejich charakteristickým rysem je typické zdivo z pravidelných románských opukových kvádříků s klenbami opírajícími se o centrální a kamenicky velmi propracované sloupky s charakteristickými patkami opatřenými na rozích drápky. Jejich pozůstatky nacházíme ve větším množství především staroměstských domů a dnes jich známe prakticky více než šedesát. Většina se jich koncentruje do prostoru okolí Staroměstského náměstí, jako nejvýznamnějšího tržního prostoru rodícího se středověkého města. Jeho tradice bezpochyby navazuje na nedaleký opevněný Ungelt, který byl do té doby správním a obchodním centrem podléhajícím přímo panovníkovi. V jeho zdech nacházeli úkryt i odpočinek kupci obchodující se svými produkty v pražské aglomeraci. Pražské románské domy reprezentují proces postupného zrodu kamenné Prahy s nejbližšími analogiemi v německém Řezně či burgund­ském Cluny.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha z.ú.